čertovsky hezké místo

česky

automatický překlad

Kamenný Újezd - obec na koněspřežce

Kamenný Újezd (v okolí zvaný též Kameňák), je větší obec regionu (i s osadami má přes 2.000 obyvatel). Leží na křižovatce důležitých komunikací, na trase původní koněspřežky a na staré cestě vedoucí z Budějovic na  Krumlov, Velešín a k rakouské hranici.  Je to malebný kout mezi pravým břehem řeky Vltavy, která zde tvoří četné meandry a peřeje a Poříčským polesím. Díky obchvatu na hlavní silnici E 55 dnes většina motoristů bohužel mine obec bez povšimnutí. Má sice dvě železniční zastávky, ale z obou je do obce poměrně daleko. Zajímavostí je, že Kamenný Újezd u Českých Budějovic zastávka je nejdelším názvem železniční stanice v ČR.

Památky - Jádrem dnešní celkem rozsáhlé obce je rozlehlá náves, kdy je prakticky  veškerá původní zástavba  soustředěna jen kolem ní.

Kamenný Újezd - kostelNejvětší památkou je původně gotický, barokně přestavěný kostel Všech svatých. Nepřímo je doložen jako kamenná stavba již roku 1263 v predikátu rytíře Vernéře "z Kamenného kostela" (de Steynchirchen) na zakládací listině kláštera Zlatá Koruna. Z  mobiliáře kostela se dochoval deskový obraz Madony a torzo sochy Panny Marie s Ježíškem z 40.let 15.století (dnes jsou v expozici AJG v Hluboká n./Vlt.).

 Fara - vznikla pravděpodobně  současně s kostelem také v první polovině 13.st., písemně je doložena v roce 1290. Stojí severně od kostela,  v jádře je ještě renesanční a byla také barokně upravena. Za husitských válek byla fara napadena, farář oloupen o knihy a kaplan Ondřej byl zabit kvůli penězům. Farář Jan Pryndl v  těch bouřlivých dobách přesídlil raději na blízký hrad Maškovec, kde  dokončil roku 1427 opis Zlaté legendy Jacopa de Voragine (pozn. italský kněz bl. Jacobus de Voragine zpracoval ve 13. století Jidášův příběh ve svém spise Legenda Aurea  - Zlaté legendy). Na místní  faru byl roku 1800 jmenován  farář a známý spisovatel Antonín Puchmajer, který vedl čilou korespondenci s Dobrovským a dalšími buditeli. Od roku 1933 zde působil farář Jan Evangelista Eybl (pochovaný je v  Netolicích), který je znám jako postava feldkuráta Ibla z Haškovy knihy Osudy dobrého vojáka Švejka.

Kamenný Újezd - boží muka V parku na náměstí pak stojí žulová boží muka na tordovaném sloupku ze 16.století, údajně jedna z nejstarších v jižních Čechách. Ve výklenku bývala barokní soška sv. Jana Nepomuckého, která však byla zcizena roku 1994. Nedaleko obce se nachází též řada mohylových pohřebišť a na skále nad Vltavou nepatrné zbytky hradu Maškovce.

Bokem od značené  turistické   trasy č. 6329  je znatelných 35 homolovitých mohyl ze střední doby bronzové, halštatské a laténské (před 1700-2500 lety). Mohyly jsou dobře patrné, i když většinou poškozené.

Trocha historie - Již od počátku byla obec označována dvěma názvy.

Kamenný Újezd - lidové staveníČesky  - Újezd (Oujezd ). Desítky osad v Čechách tohoto jména spojuje společný způsob založení, obvyklý v dobách tzv. vnitřní kolonizace země ve 13. století. Král nebo velmož daroval některému družiníkovi (lokátorovy) pozemkový majetek k založení vsi. Jeho velikost byla stanovena objetím - ujetím (ujezděním) na koni po hranicích. Od toho slovo újezd.  Celé vyměřování bylo asi i  společenskou událostí, kdy se celá společnost za hojného veselí a popíjení vypravila na projížďku. V  místě, kde se stanovila hranice a osadily mezníky byl některý z přítomných výrostků symbolicky „vyplacen na zadek", aby si jako svědek pamatoval kde přesně který mezník stojí.  Posunutí nebo odstranění mezníku byl těžký zločin. Dodnes je v  Pošumaví zachována řada pověstí o duchu hříšníka, který musí po nocích vláčet mezník a hledá kam původně patřil.

V případě Kamenného Újezdu bylo v  první polovině 13.století  mezi Vltavou a Malší  na cestě do Rakous vyměřeno, pravděpodobně některým z  pánů Bavorů ze Strakonic, panství rytířů z  Újezda. Ti měli společně s rodem Smilů z nedaleké Kremže v erbu stejné znamení střely, jako mocní Bavorové. Pravděpodobně se tedy jednalo o příbuzné. První písemný doklad existence je z roku 1263, kdy je Vernéř z Kamenného kostela (Wernherus de Steynchirchen) svědkem při založení kláštera Zlatá Koruna. Rytíři z Újezda sídlili nejdříve v tvrzi u kostela, po polovině 14.st., v době největšího rozmachu si zbudovali  na skále nad Vltavou hrad Maškovec. V 15.století se někteří členové poslední známé generace rodu prý živili také přepadáváním kupců na obchodní cestě kolem Újezda. Již v 15.století získávají celý majetek s vesnicí Rožmberkové, kteří tak rozšiřují své dominium.

Pro novou vesnici byl  již od 13.století také souběžně užíván německý název - Steinkirchen (kamenný kostel).  To jistě dokládá, že  kamenné stavby vč. kostelů  na počátku 13.století byly v této oblasti ještě spíše výjimkou. Pro odlišení od ostatních Újezdů začalo být v 19. století za jméno Újezd přikládáno Kamenný. Německý tvar Steinkirchen byl naposledy užíván ještě během druhé světové války v letech 1939 - 1945.

Roku 1602 získal koupí od Petra Voka z  Rožmberka krumlovské panství i s Újezdem císař Rudolf II. Za třicetileté války byla ve vsi vypálena a opuštěna polovina usedlostí. Vesnice na hlavní silnice, která bývá v dobách míru zdrojem prosperity, se během války díky přesunům vojsk jak stavovských či císařských vojska se stává terčem drancování. Po třicetileté válce v roce 1622 získal krumlovské panství kníže Jan Oldřich z Eggenberka a roku 1719 přechází do majetku Schwarzenbergů.

Turista zde nalezne síť značených stezek a cyklostezek. Hlady a žízní rozhodně nebude, jsou zde čtyři hospody a vinárna, po celém kraji vyhlášená zmrzlina a několik penzionů. Přímo u silnice E 55 v  Kosově je pak v bývalém mlýně příjemná restaurace Český Mlýn. Nejznámější je ovšem rekreační rybník Štilec s autokempem, restauracemi, minigolfem, možností sportovního rybolovu atd. Pro cykloturisty a milovníky památek, ale bude zážitkem návštěva přilehlého a prakticky neznámého území sevřeného Vltavou, skutečného ztraceného ráje, místně zvaného v  Koutech. Zde se v několika osadách (např. Opalice, Štěkře, Krnín, Čertyně, Radostice)  zachovala neobvyká koncentrace naprosto unikátních ještě goticko - renesančních statků.

Největší památkou okolí Kamenného Újezdu a to přímo národní kulturní památkou evropského významu, jsou zachované zbytky koněspřežné dráhy.

Výřez z obrazu na ředitelství ČD v Č. BudějovicíchHistorii  koněspřežky uvádíme v  samostatné sekci zde.

Uhelná horečka  - Nejen koněspřežka proslavila Kamenný Újezd, ale i další činnost o které  dnes již málokdo ví a která při tom významně zasáhla do rozvoje obce. Tou byla  rozsáhlá těžba lignitu.

Zásoby uhlí - lignitu u Kamenného Újezda byly objeveny asi ve 30.letech 19.století a již v 50.letech tu probíhalo dolování.  První pokusy zde prováděl, majitel strojírny ve Zlaté Koruně G. Steffens. Vlastnil jednu kutací jámu s ručním rumpálem, v níž těžili tři horníci lignit pro uvedenou strojírnu. Po roce 1875 tu bylo dolování ukončeno protože sloj byla vyčerpána.

Následující léta bylo obdobím vzestupů a pádů, znovu obnovování  těžby a  její  opětovného ukončení různými podnikateli a společnostmi.

Např. v roce 1865 se lignit se dobýval povrchovýma ručním způsobem již na 8 jámách na ploše 19 ha. Vlivem konkurence docházelo postupně k omezování těžby a v roce 1890 byly jámy opuštěny a zatopeny.

Počátkem 70.let 19.století bylo založeno těžařstvo Hnědouhelné doly v Kamenném Újezdě (Braunkohlenwerk Steinkirchen).

V roce 1857 měřila kutiště 54,7 ha a  roku 1890 již 103 ha. V 70.letech těžařstvo zakoupilo také parní těžní stroj a roku 1877 byla zřízena vlečka k uhelnému dolu. Lignit se dobýval na 8 kutacích jámách, z nichž nejhlubší byla šachta Josef (33 m), Emma (21 m) a Gustav (20 m). Uhlí se na této lokalitě nalézalo ve dvou slojích. Svrchní měla mocnost 3,5 m, spodní byla mocná 0,5 - 3,2 m.

V bezprostřední blízkosti dolů procházela koněspřežní dráha  na které od počátku 70.let 19. století došlo k zastavení provozu a  probíhala přestavba tratě na parní trakci. V roce 1873 projel po trati Č.Budějovice - Linec první parní vlak. To mělo velký vliv na rozvoj dolů.  Parní trakce se stala významným odběratelem místního lignitu. Proto došlo k modernizaci zdejších dolů a ke značnému zvýšení produkce lignitu, od roku 1870 do roku 1875 téměř desetkrát

V té době byly největší a hlavní objednávky lignitu pro dráhu Františka Josefa (Plzeň - České Velenice) a Alžbětinu dráhu (České Budějovice - Linec). Část lignitu se dodávala také Krumlovským závodům na těžení tuhy bratří Poráků a do některých pivovarů. V těchto letech činila těžba v Kamenném Újezdě 97,6 % produkce lignitu v jižních Čechách.

V dalších desetiletí těžba stále klesala. Nakonec byly doly v roce1891 nabídnuty ve veřejné držbě. Jelikož se nenašel kupec a šachty byly ve špatném stavu, dostali dozorce, strojník a asi 40 havířů výpověď a doly byly opuštěny.

Zajímavá událost se stala v roce 1891. Východně od státní silnice býval v údolí rybník zvaný Jezero. Protože nikdo neprováděl údržbu, došlo 17.9. 1891 k poškození hráze a voda pronikla ke staré opuštěné šachtě a doly zatopila. Do podzemí přestala voda vtékat až na jaře 1892.

V roce 1892 proběhla poslední veřejná dražba uhelných dolů v Kamenném Újezdě i s příslušnými pozemky. Vše koupil českobudějovický obchodník s obilím Markus Ullman Izrael Kohn. Ten všechny šachty a dolové propadliny zasypal, část budov prodal Františkovi Kláskovi, který zde vybudoval parní pilu, která byla v provozu do roku 1915.

Práva na dolování lignitu získal v roce 1892 Isidor Mautner, majitel dolů a realit z Vídně a začal dolovat východně od silnice na nově zakoupeném pozemku. Zřídil tu strojovnu, těžní šachtu a podél trati postavil vlečku.  Pro odbytové problémy byl ale již roku 1896 provoz dolu roku  zastaven, stroje demontovány a budovy zbourány.

V roce 1912 se doly staly majetkem říšskoněmecké společnosti Dennewitz v Gothě. Tato firma obnovila strojní zařízení, vybudovala novou vlečku a postavila pásovou třídírnu uhlí. Hlušina z dolu byla vyvážena do prostoru rybníka Jezero. Na dole vybudovala elektrickou centrálu a hlavní části byly elektrifikovány a důl osvětlen.

Roku 1912 pracovalo na těžní šachtě Josef a větrné šachtě Emma 110 mužů. V šachtě Josef, hluboké 44 m, se dobývala 7 m mocná sloj, v šachtě Emma  byla  3 m mocná sloj. Roku 1914 byla na dole postavena sušárna uhlí, které po vytěžení obsahovalo 50 % vody, kdežto po usušení jen 32 %.

Během 1. světové války těžba lignitu klesala, až byla roku 1918 zastavena úplně. Roku 1919 bylo znovu započato s hloubením dvou nových šachet, ale pro nedostatek odbytu byly doly definitivně zastaveny v roce 1920. Stroje byly demontovány a budovy odprodány na stavební materiál.

Administrativní budova dolů č.p. 112 se zachovala dodnes. V místech, kde stála strojovna, těžní jáma a třídírna uhlí  dnes stojí objekt  drůbežárny. V okolí lze nalézt pozůstatky zasypaných šachet a provozních budov. Ve svahu je ještě patrné místo, kudy vedla vlečka.

To byl konec jedné etapy v zajímavé historii Kamenného Újezda. OP

Zdroj : stránky obce www.kamenny-ujezd.cz  a  www.hornictvi.info